Stavba slov

Každé slovo se skládá z menších částí, které dohromady tvoří jeho význam i podobu. Když umíme rozpoznat jednotlivé stavební prvky slov, lépe chápeme, jak jazyk funguje, proč slova vypadají právě tak, jak vypadají, a jak lze tvořit slova nová. Znalost stavby slov nám pomáhá i při správném psaní a čtení.

• Určování souhlásek a samohlásek – základní stavební prvky
• Dělení slov na slabiky – rytmus jazyka, správné čtení a psaní s dělením na slabiky
• Určování kořene slova – společný základ příbuzných slov, který nese hlavní význam
• Určování předpony slova – část před kořenem, která mění nebo rozšiřuje význam slova
• Předpona, kořen, přípona, koncovka – kompletní určování hlavních stavebních částí slova
• Tvoření slov – skládání a odvozování, jak vznikají nová slova a jak se rozvíjí slovní zásoba

Výukové moduly

Konkrétní náměty, jakým způsobem učivo procvičovat a v jakém pořadí, poskytují výukové moduly. Ty dávají do vztahu učivo o stavbě slov s praktickým dopadem na správný pravopis.

Stavba slov a odvozený pravopis I	4.–5. ročník	základní rozpoznávání částí slova, souvislost s psaním bě/bje, vě/vje, mě/mně, předponou vy-
Stavba slov a odvozený pravopis II	6.–8. ročník	kompletní určení stavby slova, psaní komplikovanějších předpon (s‑, z‑, vz‑) a přípon (‑ský, ‑cký, ‑ští, ‑čtí), spodoba znělosti, hláskové změny

Samohlásky

• Jsou tóny (dají se samostatně zpívat nebo křičet).
• V češtině jich máme 5: a, e, i (y), o, u.
• Mohou být krátké i dlouhé (á, é, í/ý, ó, ů/ú).

Souhlásky

• Jsou šumy (nedají se pořádně zakřičet).
• V češtině je to zbytek abecedy: b, c, d, ď, f, g, h, ch, j, k, l, m, n, ň, p, q, r, ř, s, š, t, ť, v, w, x, z, ž.

Slabikotvorné R a L

• Souhlásky R a L jsou slabikotvorné pouze ve slabikách, kde chybí samohláska: vlk, mr-kev, smrk, kr-ko-vič-ka, dr-voš-těp, hr-nec.

Člověk automaticky slabikuje správně, když slovo nahlas vyslovuje. Abychom si uvědomili slabiky ve slově, stačí tedy slovo vyslovit nahlas a tlesknout na každou slabiku (koč‑ka, te‑le, pes).

Slabiku může tvořit:

• samotná samohláska (a, e, i, o, u)
  A‑li‑ce, e‑lek‑tri‑ka, ú‑nor, o‑rel, Iva
• kombinace souhlásek a samohlásek
  krá‑va, ho‑tel, ško‑la, mou‑ka, au‑to, gauč
• souhláska (či více souhlásek) a slabikotvorné r nebo l
  vlk, mr‑kev, smrk, kr‑ko‑vič‑ka, dr‑voš‑těp, hr‑nec

Slabiky nelze určovat podle počtu písmen, protože jich mohou mít libovolný počet:

• koč‑ka = 3 písmena + 2 písmena
• pštros = 6 písmen
• o‑ves = 1 písmeno + 3 písmena
• scvrn‑kl = 5 písmen + 2 písmena

Kořen slova

• Nese základní význam slova.
• Je to největší společná část všech slov příbuzných (průlet, letiště, letadlo, zálet).
• Je to jádro slova, na které se věší předpony a přípony, které zužují nebo upřesňují význam slova (hra, vý‑hra, hra‑vý, hra‑čk‑a, vy‑hra‑n‑ý).
• Na rozdíl od předpony, přípony a koncovky je přítomen v každém slově.
• Někdy se v různých tvarech slova či ve slovech příbuzných může podoba kořene nepatrně měnit: pes bez psa (z kořene vypadlo ‑e‑), hra – hráč, Praha –⁠ pražský (h se kvůli výslovnosti změkčilo na ž).

Jak postupovat při určování kořene?

1. Řekneme si několik slov příbuzných k danému slovu (výstavba –⁠ stavět, stavebnice, postavit).
2. Podíváme se, kterou největší část mají všechna slova společnou (stav). A máme kořen slova.

Pozor, nepleťte si pojmy:

Příklad: učitel – kořen slova: uč, ale základ slova: učit.

Předpona je část slova umístěná před kořenem. Upřesňuje význam slova.

Mezi nejčastější předpony patří: s‑, z‑, vz‑, roz‑, nej‑, před‑, po‑, vý‑, vy‑, bez‑.

Příklady: zá‑pis, ú‑pis, před‑pis, s‑jet, pře‑jet, roz‑jet, vý‑skok, nej‑lepší.

Při určování předpony postupujeme následovně:

1. Určíme kořen slova.
2. Vše, co se nachází před kořenem slova je předpona.

Jedno slovo může mít více předpon než jednu (nej‑ne‑pravděpodobnější, ne‑vy‑plněný, po‑po‑strčit).

Slovo je sestavené z předpony, kořenu, přípony a koncovky. Ne vždy se ale skládá z těchto všech částí. V každém slově se nachází pouze kořen.

Kořen slova

• Nese základní význam slova.
• Je to největší společná část všech slov významově příbuzných (průlet, letiště, letadlo, zálet).
• Je to jádro slova, na které se věší předpony a přípony, které zužují nebo upřesňují význam slova (hra, vý‑hra, hra‑vý, hra‑čk‑a, vy‑hra‑n‑ý).

Předpona

• Je část slova umístěná před kořenem.
• Upřesňuje význam slova.
• zá‑pis, ú‑pis, před‑pis

Koncovka

• Je umístěna na úplném konci slova (až za příponou, pokud přípona ve slově je).

• Koncovky máme:

  • pádové (kočk‑a, bez kočk‑y, ke kočc‑e, vidím kočk‑u, volám kočk‑o!, o kočc‑e, s kočk‑ou),
  • rodové (dělal‑⌀, dělal‑a, dělal‑o, mlad‑ý, mlad‑á, mlad‑é, ukraden‑⌀, ukraden‑a, ukraden‑o),
  • osobní (dělá‑m, dělá‑š, dělá‑⌀, dělá‑me, dělá‑te, dělaj‑í, dělej‑⌀!, dělej‑me!, dělej‑te!),
  • infinitivní (děla‑t, uči‑t, pí‑t).

• Koncovka může někdy chybět (nesen‑⌀, dělá‑⌀), jindy může být připojena přímo ke kořeni, jindy k příponě. Vždy se ale v různých tvarech mění, na rozdíl od přípony.

Přípona

• Je část slova připojená za kořen slova.
• Upřesňuje význam slova.
• vin‑ík, vin‑ice, vin‑n‑ý, vin‑i‑t

Odvozování

Nové slovo vznikne odvozením z jiného, tzv. základového slova pomocí předpon, přípon a koncovek.

• ryba → rybička (odvození pomocí přípony)
• let → výlet (odvození pomocí předpony)
• páv → paví (odvození pomocí koncovky)
• řeč → výřečný (odvození pomocí předpony i přípony)

Skládání

Nové slovo vznikne spojení dvou nebo více základových slov. Někdy tato dvě slova bývají spojená pomocí ‑o‑ nebo ‑e‑ (velkoměsto, dějepis).

• zvukovod (zvuk + vodit)
• pravděpodobně (podobně + pravda)
• okamžik (mžik + oko)
• černobílý (černá + bílá)

Slova přejatá

Jsou to slova, která si čeština vypůjčila (přejala) z jiných jazyků. Jejich pravopis a výslovnost závisejí na tom, do jaké míry v češtině tato slova zdomácněla.

• laser (přejato z angličtiny)
• faux pas (přejato z francouzštiny)
• siesta (přejato ze španělštiny)
• pizza (přejato z italštiny)