Zde neexistují jednoduchá pravidla. Zkusíme si tedy alespoň něco říct k jednotlivým jevům, s nimiž se v této problematice můžeme setkat.

Psaní i/y

• V cizích slovech vyslovujeme často [dy, ty, ny], ale píšeme di, ti, ni (diktát, motiv, penicilin, diskuze, perspektiva), ve slovech zcela zdomácnělých, ale píšeme dy, ty, ny bez ohledu na původ slova (krokodýl, tygr, inženýr, blondýna).

• Pravopis po souhláskách r, c, k, h, ch se řídí původním pravopisem slova, proto je v přejatých slovech nejednotný (cyklista, cyklus vs. cirkus, citron; riskovat, triko vs. rytmus; historie vs. hydrolýza, hydroxid; archiv, architekt vs. brachyblasty).

• Pravopis i/y často závisí na původu slova či významu předpony/přípony. Vysvětlíme si alespoň tedy rozdíl mezi častými předponami:

  • latinské dis‑ = české roz‑/ne‑, opak (disharmonie = nesoulad, dislokace = rozložení, rozmístění),
  • řecké dys‑ = zeslabení, porucha (dyslexie = porucha schopnosti číst)
  • poly‑ = mnoho
  • sym/syn‑ = spolu, s
  • ante, anti = vpřed, dopředu, proti něčemu (antedatovat = opatřit dřívějším datem, anticipovat = předjímat, antikoncepce = (ochrana) proti početí),
  • bi‑, di‑ = dva (difluorid kyslíku = sloučenina kyslíku a 2 molekul flóru).

Délka samohlásek

• Dlouhou samohlásku píšeme tam, kde ji i jasně dlouze vyslovujeme (fáze, génius, vitrína, fólie, túra, kúra, skútr).
• Dlouze i krátce můžeme psát slova, jejichž výslovnost kolísá (citron i citrón, vagon i vagón, vitamin i vitamín, drogerie i drogérie).
• Krátkou samohlásku píšeme ve slovech obsahujících di, ti, ni nebo příponu ‑ura (lokomotiva, recidiva, kultura).

‑ie vs. ‑ije

Pokud základ slova nekončí na ‑j, píšeme na konci slova vždy ‑ie (pes vyje vs. provincie, agonie, Persie).