Čárku ve větě jednoduché využíváme také v následujících případech.

Oslovení

Čárku píšeme z jedné strany, pokud je oslovaní na začátku nebo na konci věty.

Milý tatínku, posílám ti pozdrav z tábora. Vidím tě, Ondro. Ahoj Zdenko, jak se máš?

Pokud je oslovení uprostřed věty, píšeme čárky z obou stran.

Říkal jsem ti, Marku, ať to neděláš. Mohl byste mi, pane poslanče, odpovědět?

Vytčený (samostatný) větný člen

• Je to člen, který je vyčleněný ze základní věty, protože ho chceme zdůraznit.
• V základní větě na něj odkazuje zájmeno nebo příslovce.

Eva, ta se vyzná. (nebo Ta se vyzná, ta Eva.)

Peněz, těch se nenajíš.

K moři, tam bych jezdil každý rok.

Částice a citoslovce

Částice a citoslovce oddělujeme čárkou v následujících případech:

1. Pokud by mohly fungovat i jako samostatná věta (resp. větný ekvivalent).

Jé, to je roztomilé koťátko. (Mohlo by být i: Jé! To je roztomilé koťátko.)

Cvak, zavřel jsem uzávěr. (Mohlo by být i: Cvak! Zavřel jsem uzávěr.)

Hej, počkejte! (Mohlo by být i: Hej! Počkejte!)

Ano, můžete přijít. (Mohlo by být i: Ano! Můžete přijít.)

Nebude to tak zlé, snad. (Mohlo by být i: Nebude to tak zlé. Snad.)

2. Pokud se jedná o citoslovce nebo částice, pomocí nichž navazujeme kontakt.

O víkendu pojedeme k babičce, ano?

Je tu hezky, že?

To se nám to povedlo, viďte?

POZOR, čárkou citoslovce neoddělujeme, pokud nejsou z věty z věty vyčleněny nebo zastávají funkci nějakého větného členu:

Žába hop do vody. (hop = přísudek)

Hrdlička dělá „cukrú cukrú“. (cukrú cukrú = předmět)