Pravopis odvozený od stavby slova

V následujících případech potřebujeme pro volbu správného pravopisu umět uvažovat o stavbě slov, tedy umět určit předponu, kořen a příponu slova.

Dvě n se píšou u přídavných jmen odvozených příponou ‑ní, ‑ný od podstatných jmen, jejichž kořen končí na n nebo ň a ve slovech od nich odvozených: den – denní, okno – okenní, holeň – holenní, cena – cenný, cennost.

Jedno n se píše u přídavných jmen odvozených příponou ‑í od jmen pojmenovávajících zvířata, jejichž kořen končí na ‑n: havraní, kuní, sloní.

Jedno n se píše ve slovech odvozených příponami ‑ík, ‑ice, ‑ina, -ěný:

• ‑ík: ceník, deník
• ‑ice: vinice, okenice
• ‑ina: pevnina, hodina
• ‑ěný: vlněný, hliněný, skleněný

Při psaní slov s předponami si nejprve určíme předponu a kořen slova.

Pokud předpona končí stejným písmenem, jakým začíná kořen, je potřeba zdvojit tuto hlásku: rozzuřit (roz + zuřit), oddělit (od + dělit), bezzubý (bez + zub).

Při nezdvojení hlásky může dojít ke vzniku nespisovné či neexistující podoby slova, ale také ke změně významu:

• nejasnější = méně jasné
• nejjasnější = nejvíc jasné

Pro hláskovou změnu a zdvojování souhlásek na hranici kořene a předpony neexistuje jedno obecné pravidlo. Záleží na tom, o které slovo se zrovna jedná. Vždy ale můžeme zkusit vyjít z následujících kategorií:

Vystupňované přídavné jméno vs. sloveso v přítomném čase

• Tvary 2. stupně přídavného jména a slovesa v přítomném čase se často liší právě zdvojením písmena u přídavného jména.
  • Můj svetr je sušší než tvůj. vs. Martina suší prádlo.
• Končí‑li kořen přídavného jména v základním tvaru na ‑ch, ‑s, ‑z, ‑h:
  • ch se mění na š + ‑ší → suchý, sušší, nejsušší
  • s se mění na š + ‑ší → vysoký, vyšší, nejvyšší
  • z se mění na ž + ‑ší → nízký, nižší, nejnižší
  • h se mění na ž + ‑ší → drahý, dražší, nejdražší

2. stupeň přídavných jmen: kdy psát ‑š‑ a kdy ‑č‑?

• Písmeno ‑š‑ píšeme ve většině případů.
• Písmeno ‑č‑ píšeme pouze u malé skupiny přídavných jmen, které splňují obě následující kritéria: a) mají právě 2 slabiky, b) v základním tvaru jejich základ končí na ‑k‑. Příklady: hebký – hebčí, tenký – tenčí, měkký – měkčí.

Zdvojování souhlásky v 6. pádu přivlastňovacích přídavných jmen:

• Pokud jsou v názvu osoby/bytosti, jíž přivlastňujeme, vedle sebe souhlásky ‑čk‑, dochází ke zdvojení.
• Příklady: tetička → tetiččino, kukačka → kukaččino/kukaččí, babička → babiččin.

Zdvojování souhlásky v 1. osobě mn. čísla slovesa v rozkazovacím způsobu

• Končí‑li rozkazovací způsob slovesa 2. osoby jedn. čísla (ty) na ‑m, musíme ve tvaru 1. osoby množ. čísla (my) souhlásku zdvojit.
• Příklady: uvědom si → uvědomme si, zlom → zlomme.

Pozor na rozdíly mezi slovy, které se liší pouze zdvojením písmene:

• pece (na pečení) vs. v pecce (pecka)
• raci (korýši) vs. racci (ptáci)
• face (anglicky tvář) vs. facce (3. pád slova facka)

Je třeba najít základové slovo (tj. slovo, ze kterého nejspíš vzniklo zkoumané slovo). Příklady:

pirátství → základové slovo je pirát, jasně v něm vidím/slyším ‑t, proto ve slově pirátství píšu ‑ts‑, ne ‑c‑, které ve slově slyším, když ho vyslovuji.

dědictví → základové slovo je dědic, jasně v něm vidím/slyším ‑c, proto ve slově dědictví píšu ‑c‑, ne ‑ts‑.

Poznámka ke slovům zakončeným na ‑stvo, ‑ctvo, ‑ství, ‑ctví: Pozor na slova, jejichž slovotvorný základ (ta část, kterou mají společnou se základovým slovem) končí na ‑k:

ptactvo (pták + ‑stvo → k se změní kvůli výslovnosti na c a dojde ke zjednodušení skupiny na ‑ctvo).

Končí‑li slovotvorný základ na kteroukoli jinou souhlásku, přidáme k němu pouze příponu a ke změnám nedochází:

lidstvo (lid + ‑stvo), rostlinstvo (rostlina + ‑stvo).

U sloves v rozkazovacím způsobu si pomůžeme tvarem ve způsobu oznamovacím.:

Jeďte za mnou! → tvar ve způsobu oznamovacím je vy jedete, proto ve slově jeďte píšu ‑ď, ne ť.

Zde je psaná podoba složitější, protože někdy se vzniklá skupina souhlásek zachovává, občas dochází v rámci slova k její změně a jindy k jejímu zjednodušení.

Skupina souhlásek se zachovává, končí‑li základové slovo na:

• ž + ‑ský/‑ští → pařížský, pařížští,
• š + ‑ský/‑ští → krkonošský, krkonošští,
• č + ‑ský/‑ští → haličský, haličští,
• z + ‑ský/‑ští → francouzský, francouzští.

Poslední souhláska základového slova se kvůli výslovnosti mění, končí‑li slovní základ na:

• h se mění na ž + ‑ský/‑ští → Praha, pražský, pražští,
• ch se mění na š + ‑ský/‑ští → černoch, černošský, černošští.

Skupina souhlásek se zjednodušuje, končí‑li základové slovo na:

• s + ‑ský/‑ští = ‑ský/‑ští → Rus, ruský, ruští,
• c + ‑ský/‑ští = ‑cký/‑čtí → Olomouc, olomoucký, olomoučtí,
• k + ‑ský/‑ští = ‑cký/‑čtí → otrok, otrocký, otročtí.

Pokud slovo vznikne ze slova končícího na ‑berg/‑berk, ‑burg/‑burk nebo ‑inky, pak koncové ‑g/‑k odpadá: Norimberk→ norimberský, Hamburg→ hamburský, Helsinky→ helsinský.