Literatura

Literatura je umělecká forma, která používá jazyk jako svůj základní nástroj k vyjádření myšlenek, pocitů a příběhů. Zahrnuje širokou škálu žánrů a stylů, od poezie a prózy po dramata a eseje. V širším pojetí pak literatura zahrnuje i odborné texty nebo ústní lidovou slovesnost.

Mít představu o literatuře je důležité, protože literární díla ovlivňují a obohacují naše vnímání světa. Studium literatury rozšiřuje slovní zásobu, zlepšuje schopnost kritického myšlení a posiluje empatii. Literární díla nám nabízejí pohledy do různých kultur a období, pomáhají nám pochopit minulost a současnost, a mohou nás inspirovat k zamyšlení nad budoucností. Znalost literárních pojmů a jazykových výrazů je klíčová pro porozumění a ocenění těchto děl, což nám umožňuje hlubší propojení s texty a jejich autory.

• Česká literatura
• Světová literatura
• Jazykové a literární pojmy

Mezi českou literaturu se řadí literatura psaná příslušníky českého etnika a jiných etnik tvořících na území českého státu. Většinou je psaná česky, ale může být psaná i jinými jazyky (historicky především latinsky a německy). K české literatuře se počítá také literatura psaná Čechy v zahraničí.

Česká literatura má dlouhou historii počínající ve středověku. Existuje řada různých způsobů, jak tuto historii uspořádat. V Umíme česky je použito chronologické dělení:

• Česká literatura do 18. století
• Česká literatura 19. století
• Česká literatura v 1. polovině 20. století
• Česká literatura po roce 1950

Dále jsou dostupná procvičování, která jdou napříč celou historií a zaměřují se buď na díla, nebo na autory:

• Hlavní díla české literatury
• Čeští spisovatelé

Česká literatura v 1. polovině 19. století

Počátek 19. století se v české literatuře vyznačoval rozvojem národního hnutí. Vedoucí představitelé českého národního obrození chtěli pozvednout český jazyk a motivovat obyvatele k národnímu uvědomění. České národní obrození trvalo přibližně tři čtvrtiny století a typicky se rozděluje do tří fází:

I. etapa (obranná, tzv. generace Dobrovského)
II. etapa (ofenzivní, tzv. generace Jungmannova)
III. etapa (vyvrcholení obrozeneckých snah, tzv. generace Palackého)

Během třetí etapy národního obrození se v literatuře kromě buditelství začínají objevovat také prvky romantismu a realismu.

Konec národního obrození se vztahuje k roku 1848, během kterého došlo k občanským nepokojům a revolucím v mnoha evropských zemích včetně Rakouského císařství.

Významní autoři národního obrození a jejich díla:

Česká literatura v 2. polovině 19. století

S koncem bachovského absolutismu nastala obnova kulturního života. Také v literatuře se objevilo několik nových uskupení:

Májovci

Literární skupina odkazující se odkazu Karla Hynka Máchy (almanach Máj).

Ruchovci

Spisovatelé požadující účinné vlastenectví, hlavní byla myšlenka slovanské jednoty (almanach Ruch).

Lumírovci

Snaha povznést literaturu na evropskou úroveň (časopis Lumír).

V první polovině 20. století prošla česká literatura bouřlivým vývojem, na který měl vliv rozvoj vědy, techniky a společnosti (války, hospodářské krize, boj o volební práva).

Na přelomu 19. a 20. století začala působit tzv. generace české moderny. Tvorba těchto spisovatelů byla různorodá, společným znakem byla inspirace novými uměleckými směry (dekadence, impresionismus, symbolismus). Mezi spisovatele této generace patřil např. Josef Svatopluk Machar, Otokar Březina, Antonín Sova, Jiří Karásek ze Lvovic nebo Karel Hlaváček.

Před první světovou válkou někteří spisovatelé znechucení společností (zbrojení, sociální nepokoje) volali po její změně. Opovrhovali „spořádanou“ tradiční morálkou nebo politikou, naopak oslavovali svobodu, život a psali o do té doby „šokujících“ věcech. Mezi anarchistické buřiče, jak tyto spisovatele nazýváme, patřil např. Viktor Dyk, František Gellner, Stanislav Kostka Neumann, Fráňa Šrámek nebo Petr Bezruč.

První světová válka byla událostí s obrovským dopadem na společnost i literaturu. Miliony obětí a krutost války se staly inspirací mnoha spisovatelů a podnítily vznik novodobé protiválečné literatury.

Českou zvláštností se stala tzv. legionářská literatura, kterou psali vojáci bojující v zahraničních československých jednotkách – legiích. Patřili mezi ně například Rudolf Medek nebo František Langer.

Místo úlevy přinesl konec první světové války hospodářské problémy a vzestup totalitních ideologií (fašismus, komunismus), které usilovaly o „nápravu“ světa a nový společenský řád. Mnozí spisovatelé se v těchto ideologiích zhlédli a inspirovali, jiní před nimi naopak varovali.

Po první světové válce vznikla řada nových uměleckých směrů – dadaismus, kubismus, surrealismus aj. Tyto směry vznikaly ve snaze o vynalezení nových druhů umění a „nápravu“ světa. Souhrnně toto umění (respektive etapu) označujeme slovem avantgarda.

V česku vznikl v rámci avantgardy umělecký směr poetismus. Ten se projevil zejména v poezii – typická je pro něj hravost, humor, optimismus a snaha o popření „pravidel“ klasické poezie.

V Československu se literatura dostala do područí politiky – byla čím dál více omezována, někteří autoři byli zakázáni (např. katoličtí spisovatelé), spousta jich emigrovala do zahraničí. Po roce 1945 se literatura v Československu až do revoluce dala rozdělit do tří proudů:

1. oficiální
2. samizdatová
3. exilová

Oficiální literatura

Literatura poplatná komunistickému režimu, ať už přímo budovatelská (oslavující socialismus), nebo nepolitická (autoři se politickým otázkám snažili vyhýbat).

Samizdatová literatura

Vydávána vlastním nákladem, šířena také opisováním textů na psacích strojích. Zejména v období normalizace, kdy se téměř všechna kvalitní literatura ocitla za hranicí oficiality, byl tento způsob vydávání knih a časopisů v Československu na vrcholu. Vznikaly knižní samizdatové edice (např. Petlice, Expedice).

Exilová literatura

Autoři, kteří z Československa emigrovali, vydávali svá díla buď v jazyce daného státu nebo v exilových nakladatelstvích, které Češi v zahraničí zakládali (např. Sixty-Eight Publishers, Poezie mimo domov aj.).

Pod světovou literaturu zařazujeme veškerou literaturu kromě české.

Světovou literaturu lze organizovat mnoha různými způsoby, např. podle země původu autora nebo žánru. V Umíme máme použité primárně chronologické řazení:

• Světová literatura do 18. století
• Světová literatura v 19. století
• Světová literatura ve 20. století

Dále jsou dostupná procvičování, která jdou napříč celou historií a zaměřují se buď na díla, nebo na autory:

• Hlavní díla světové literatury
• Světoví spisovatelé

Starověká literatura

• nejstarší písemná památka sumerské literatury – Epos o Gilgamešovi
• hebrejské písemnictví – Písmo svaté neboli Bible (Starý zákon)
• antická literatura – Homér (eposy Ilias a Odyssea), Ezop (tvůrce bajek)

Evropská hrdinská epika

• oslava ideálního středověkého šlechtice, rytíře
• Píseň o Rolandovi, Píseň o Cidovi, Tristan a Isolda

Renesanční literatura

Odklon od rytířské tematiky, odvrat od středověkého pojetí světa, pozornost věnována přírodě, návrat k antice.

Klasicismus a osvícenství

Romantismus

Dominantním literárním směrem se na počátku 19. století stal romantismus. Romantičtí autoři se soustředili na individualitu a emocionalitu. Jejich díla se často vyznačovala silným citovým prožitkem, vysoce expresivním stylem a důrazem na přírodu a lidskou duši.

Realismus

Dalším významným směrem literatury na počátku 19. století byl realismus. Realističtí autoři se snažili zobrazit skutečný svět věrně a objektivně. Namísto idealizace se zaměřovali na přesný popis společnosti, sociálních problémů a lidského chování.

Naturalismus

Z realismu se v 19. století vyvinul také naturalismus, který se nejen snažil o realistické zobrazení skutečnosti, ale zaměřuje se hlavně na její negativní aspekty – smrt, bídu, stáří a nemoci.

Avantgarda

Na počátku 20. století vznikají moderní umělecké směry, pro něž se vžil pojem avantgarda, umělci protestovali proti starému a hledali nové principy tvorby, např. expresionismus, dadaismus, futurismus, kubismus, surrealismus aj. Mezi avantgardní autory patřili např. Filippo Tommaso Marinetti, Guillaume Apollinaire, Tristan Tzara nebo André Breton.

Ztracená generace

Sociální napětí, národnostní a ekonomické spory vyústily v 1. světovou válku. Pro autory, kteří zažili válku na vlastní kůži a psali o jejím vlivu na člověka a neschopnosti zařadit se po válce zpět do společnosti, se vžilo označení ztracená generace.

Meziválečné období

V meziválečném období tvořili spisovatelé, kteří neztratili víru v dobrého člověka a v jejich příbězích vynikaly kladné vlastnosti lidí.

Další autoři

V próze se objevila metoda založená na záznamu asociací, tzv. proud vědomí. Ve svých románech ho použili např.

Metafora

Metafora je obrazné pojmenování založené na vnější, respektive vizuální podobnosti.

• horské hřbety (Na pohled připomínají tvar hřbetů zvířat.)
• zuby pily (Na pohled připomínají lidské nebo zvířecí zuby.)
• domácí žloutkové věnečky (Na pohled vypadají jako malé věnce.)
• slepé rameno řeky (Má podobný tvar jako lidské rameno.)

Metonymie

Metonymie je obrazné pojmenování založené na vnitřní, myšlenkové souvislosti.

• Vypil dvě sklenice. → souvislost mezi nádobou a obsahem (Nevypil tu nádobu, ale to, co bylo uvnitř, třeba vodu.)
• Přečetl celého Čapka. → souvislost mezi autorem a jeho dílem (Nepřečetl tu osobu, ale všechna díla, která Čapek napsal.)
• Objednal si klobásu a plzeň. → souvislost mezi místem výroby a výrobkem (Neobjednal si město Plzeň, ale pivo, které se v Plzni vaří.)
• Bílý dům se k situaci nevyjádřil. → souvislost mezi místem a úředním orgánem (Nevyjádřili se lidé pracující v Bílém domě, ne stavba samotná.)
• Nechceme, aby se ještě někdy opakovalo jedenácté září. → souvislost mezi datem a událostí (Nechceme, aby se opakovaly teroristické útoky, které se staly v USA 11. září 2001. Datum 11. září jako takové se opakuje samozřejmě každý rok.)

Pomůcka pro rozlišení metafory a metonymie: Můžu dané slovo jednoduše nakreslit, tak aby byla na první pohled zřejmá podobnost mezi původním a obrazným pojmenováním? ANO → metafora. NE → metonymie.

Personifikace

Personifikace je obrazné pojmenování založené na přenosu vlastností a jednání živých bytostí na cokoli, co není živá bytost (tj. věci, přírodní jevy, rostliny, abstraktní pojmy atd.).

• Mech tiše šeptal. (Jedná jako člověk.)
• Muchomůrky pyšně ukazovaly své líbivé kloboučky houbařům. (Cítit se pyšně je lidská vlastnost.)
• Hrnec tančil po plotně. (Jedná jako člověk.)

Oxymóron

Oxymóron je spojení dvou slov, která si významově logicky odporují.

• mrtvé milenky cit (Když je milenka mrtvá, už nic necítí.)
• živá mrtvola (Když je někdo mrtvý, nemůže být zároveň živý.)
• zdravý nemocný (Když je někdo zdravý, nemůže být zároveň nemocný.)